#5 s Anetou Vojtovou ze studia PBG

,,Co se týče módy, tak tenkrát mi to ve Vídni přišlo opravdu hrozně inspirativní.

Už jen lidi na ulici. Vždycky jsem vztah k módě měla, ale tam se maximálně projevil.”

Aneta je polovina značky PBG, má kamarádka a inspirativní tvůrce fungujícího byznysu s kvalitním a zajímavým designem. Obou holek si vážím za to, že se stejně jako já zaměřují i na proces výroby produktu, která je naplňuje. Je mi tedy ctí, že si mě holky vybrali jako designérku šperků pro jejich značku, která se už 10 let úspěšně zaměřuje na specifický návrh kožených doplňků. Za vznikem naší kolaborace stála myšlenka, že kabelka patří mezi první módní doplňky stejně jako kostěné šperky. Vizualitu kolekce jsem navíc obohatila o spirituální linku věštění budoucnosti, protože první návrhy vznikaly ještě v časech pandemie. Zkratka PBG se nakonec stala základem pro celý název kolekce Pretty Bloody Good symbolizující hledání odpovědí na otázky týkající se budoucnosti. Alespoň v mých dokonalých představách.

Přečtete si další rozhovor, další medailon o značce, bez které by nevznikla kolekce Pretty Bloody Good.

E.L. Anet, vždy když se spolu vidíme, tak máš na sobě mimo jiné i nějaký šperk od značky Dior, je to šperk po tvojí babičce. Dá se říci, že pracovní aktivity tvé babičky, která se pohybovala v módním průmyslu v 80. a 90. letech, Tě ukotvily ve vztahu k módnímu doplňku?

A.V. I když si to člověk tak brzy určitě neuvědomuje, nějakým způsobem ho to formuje. Takže ano, u nás v rodině jsme měli blízký vztah k módě vždy. Moje prababička navíc byla modistka. Odjakživa nosím ráda výrazné šperky, ale vystačím si v podstatě s pár zděděnými kusy. V tom jsem minimalista. Já jsem se módě dlouho věnovat nechtěla, studovala jsem nejdřív malbu a pak grafiku, ale vždy mě to k ní přes různé odbočky nějak dostalo zpět.

E.L. Loni v březnu jsme se navíc náhodou potkaly v Mnichově u expozice se šperkem. Ve městě totiž zrovna probíhal mezinárodní festival šperku, Schmuck. Myslela jsem, že jsi tam právě kvůli šperkům, ale zrovna jsi se vracela z lyží. Tak mě napadá, jestli je také nějaká obdobná mezinárodní akce v oboru kabelek a doplňků?

A.V. Určitě ano, Tereza byla na veletrhu v Miláně, kde se prezentovaly značky jako třeba Dior, Hermès apod., bylo to zaměřené hlavně na boty a kabelky. Jinak jezdíme do Milána vyloženě za materiály na Lineapelle. Je to obrovská akce, která se koná dvakrát do roka a jezdí tam jak designéři, výrobci tak i „hobíci“, které to zajímá.

E.L. Připomeň prosím, co dělala na začátku Tereza. 

A.V. Ona studovala estetiku na Karlově univerzitě. Tenkrát jako studentky jsme chtěly navrhnout velkou tašku a tímhle produktem jsme začaly. Vyrobily jsme první modely a vyrazily do Francie, kde zrovna Tereza také studovala. Objížděly jsme zajímavou architekturu a na těch místech fotily ty tašky. Pak nám došlo, že nás hodně baví i obchod, něco vyrobíš a pak to musíš umět prodat, vytvořit kampaně, jezdit na akce, kde se takové výrobky prodávají.

E.L. To baví i mě. Líbí se mi, že je to hodně proměnlivý a nenudíš se. Na začátku jsem měla obavu, že to bude hodně stereotypní, řešit jen navrhování šperků, ale to starání se o značku obsáhne vše, co mám ráda.

A.V. U nás je navrhování produktů už minimum, jde o krátkodobou etapu v roce. Samozřejmě pořád důležitou, protože je to základ té věci.

E.L. Jaký je váš začátek značky? Já mám svůj úplný začátek spojený s mou první kolekcí. Musela jsem sehnat nějakou vstupní investici, abych mohla vytvořit první kusy na prodej. Pamatuji si na tu vášeň v začátku, když jsem zjistila, že moje práce se líbí nejen rodině a kamarádům, ale i těm, které jsem vůbec neznala. Tenkrát jsem jela k tátovi a celý víkend jsem ho přesvědčovala o výjimečnosti kolekce New Archeology. Tátu jsem přesvědčila, aby se stal mým sponzorem a tahle rodinná podpora se ukázala jako zásadní pro vznik celé mojí značky. Tátu to stálo dvacet tisíc a já díky tomu už deset let funguju a živím i několik dalších lidí. Pamatuješ si taky na podobnou rodinnou podporu? Mám trochu pocit, že bez víry nejbližších je skoro nemožné s takovýma snovýma projektama vůbec začínat. Ne všichni mi na začátku věřili. Někoho chleba odlitý do stříbra docela rozesmál.

A.V. Asi nikdy se nám nestalo to, že by tomu někdo vůbec nevěřil. Vždy tu byla docela velká podpora. Tereza na začátku měla brigády a dávala peníze z nich do toho. Když jsme je pak sčítaly, tak to byly i desítky tisíc. Mě podpořili také především rodiče, hlavně tím, že nám nejdříve uvolnili jednu místnost u nás doma ve sklepě, na šicí stroje. Pak i prostory našeho současného studia, kde vyrábíme všechny kabelky doteď. Se zpochybňováním jsem se ale nesetkala. Vy jste asi více umělecky zaměřená rodina, kdežto u nás jsou všichni z podnikatelského prostředí.

E.L. Takže to viděli primárně jako podnikatelský záměr?

A.V. Když jsem ve čtrnácti řekla, že chci jít na uměleckoprůmyslovou školu, spousta rodičů by řeklo, že to fakt ne, ale mí rodiče nikdy neměli pochybnosti o žádné cestě, kterou jsem si vybrala. Myslím ale, že pak byli rádi, když jsem sklouzla víc k podnikání.

E.L.Tvůj životní partner je navíc Matěj Činčera, úspěšný grafický designér se kterým jsi se seznámila právě na škole. Jeho tatínek má firmu s obalovým designem, se kterou občas spolupracujeme. Ty sama jsi studovala tisk, je to tak?

A.V. Na střední jsem studovala malbu a pak na volné umění navázala na uměleckoprůmyslové škole, kde jsem studovala klasické tiskové techniky jako sítotisk, litografii atd. Na vysoké mi ale pomalu začalo docházet, že mě baví spíš jiné věci, než volné umění.

E.L. My s Ondřejem hodně řešíme práci, máte to také tak, že pracovní čas není ohraničený a prolíná se s tím volným? Myslíš, že by bylo jednodušší mít brand, ve kterém pracujete dohromady?

A.V. To zrovna naráží na to, že jsme se s Matějem nedávno dohodli, že bude pro PBG pracovat jako grafik. Já mám ke grafice vztah, takže jsem to dřív dělala sama a on mi po večerech pomáhal. Teď jsme si ale řekli, že se to musí posunout, protože já na to už nemám čas. Matěj dělá grafiku a řeší i realizaci. Od vizitek, obalů až třeba po prezentaci na Designbloku. Takže mně ubylo hodně práce.

E.L. Já mám značku, která se prezentuje mým jménem, ale nebyl to vlastně záměr, jen jsem se více soustředila na samotné šperky a až potom na jejich prezentaci a prodej. Teď po deseti letech se chci víc zaměřit na to, jak moji značku mají chápat zákazníci a jaké jsou hodnoty, které jim nabízíme. Myslíš, že to, že jsi byla člověk zaměřující se na prezentaci a obal, tě přimělo přeskočit tohle hledání zaměřené na produkt, rovnou založit značku a až pak budovat samotný produkt?

A.V. Ten sen, ke kterému se dostáváme skoro až teď po deseti letech, byl, že to bude komplexní módní značka, že chceme navrhovat oděv, šperky, doplňky. Vize, jak ty produkty budou působit tam byla, ale primárně nám šlo s Terezou (Tereza Mayer, spoluzakladatelka PBG) o to, mít vlastní značku a tvořit dohromady. Původně jsme přesně nevěděly co, bavilo nás třeba mapovat kulturní dění. Měly jsme dokonce vlastní blog.

E.L. V těchto rozhovorech se zaměřuji na osobnosti, které jsou nějak úspěšné a jejich značka je něčím výjimečná, často jsou to zároveň lidi, kteří vystudovali umění. Sice nemají tolik praktických zkušeností, ale rozbíjí konvenční představy o podnikatelích. Myslíš, že se ti to taky nějak hodí, i když se to třeba přímo nepropisuje do vaší značky? 

A.V. Vždycky si říkáme, že jsme rády, že jsme nevystudovaly design, protože by nás to svádělo k něčemu jinému. Možná by pak člověk zabřednul na tom produktu, takhle je to spíš nějaká celková idea o té značce. Zároveň i to, že nemáme vystudovaný přímo to řemeslo, je myslím velká výhoda. Děláme si to po svém, což byl od začátku i náš rukopis, který lidi bavil, a důvod, proč začali naše produkty vyhledávat. To, že to vlastně bylo trošku divný :) … to jsou snad nejdelší otázky, co jsme kdy slyšela… 

E.L. Taky tu rozbíjím konvence, nejsem totiž novinář :) 

E.L. Myslím, že mezi značkami jste hodně známé, stále se zvětšujete a je vidět, že tak nějak víte, co děláte. :) Čím myslíš, že to je? Já bych třeba bez produkční praxe, kterou mám díky galerii nebo uměleckému festivalu PechaKucha, jímž jsem si kdysi prošla, nemohla mít tu značku v podobě, v jaké je.

A.V. Jsme s Terezou takové, že tolik o věcech nepřemýšlíme a nebojíme se je dělat, a to je podle mě naše velká výhoda. Máme pocit, že věci musíme hlavně zkoušet. Třeba i v tom smyslu, že jsme kolikrát vyšly ven s produktem, který za nás nebyl ještě stoprocentní, ale ty ho potřebuješ zkoušet, jestli zafunguje. Když nefunguje, tak ho zase stáhneš a upravíš. Vidím kolem sebe značky, které se zasekávají na dokonalosti nějakého produktu. Podle mě to není funkční, protože to nikdy nedomyslíš natolik, jako když to zákazník nosí a nějak reflektuje. Myslím, že se nám vyplatilo se hlavně nebát a vycházet s věcmi ven. To, že naši rodiče podnikají, je taky výhoda, vždycky se přijdeš poradit, když nevíš.

E.L. Pro mě bylo zásadní, že jsem v tom vyrůstala. Vnímám jako problém, že tady je školství postavené hlavně na tobě coby umělci. Vlastně mi hrozně pomohlo, že jsem od začátku vnímala šperk i jako podnikatelský obor, protože jsem měla takovou praxi z domova.

A.V. Jo, jo, jo. I na škole ti ale říkají, že máš hlavně zkoušet, přesto hodně spolužáků bylo stejně zaseklých na jedné práci a nechtěli konzultovat. Tak o tom to vlastně není. Prostě furt je třeba zkoušet.

E.L. Ty jsi studovala ve Vídni, viď?

A.V. Ano, celou vysokou.

E.L. V zahraničí je systém práce na škole nastavený jinak, více formou workshopů. U nás je půlroční práce zaměřená na jeden výsledný projekt.

A.V. Právě díky té volnosti na škole jsem přišla na to, co chci dělat, protože tam to nefunguje tak, že máš svůj ateliér a prostě si děláš na své jedné věci. Zamluvíš si termíny v dílnách a zjišťuješ, co tě baví a obcházíš tak různé ateliéry a workshopy, třeba i design, prostě cokoliv. Tím jsem prošla i já a nakonec se nejvíc věnovala sítotisku, třeba potisku látek a směřovala víc k módě a produktu. Ta škola mi vlastně ukázala, co chci dělat, respektive jsem si to našla sama, ale dala mi ten prostor.

E.L. Více u nás dominuje pozornost na autory než produkty. Máš také ten pocit?

A.V. Ano, to mi třeba přijde zvláštní. Navíc styl studentů, co odejdou z toho daného ateliéru, mi pak často přijde dost unifikovaný. U nás vedoucí ateliéru nebyl často přítomný (šlo většinou o zahraniční osobnosti, které mají konzultace jen několikrát za semestr). Pak tam ale je na ateliér třeba pět asistentů, kteří jsou ti po ruce, kdykoliv potřebuješ s něčím pomoct.

E.L. Vaše značka je v tomhle ohledu víc nad věcí. Nechci zmiňovat konkrétní platformy, ale v Česku je to dost nalajnovaný v tom, kam se máš zařadit a jakým způsobem to máš dělat, abys měla mediální podporu. Líbí se mi, že vy s tou prezentací zacházíte docela pragmaticky. Třeba v přidávání nových produktů a tak, že to furt vyvažujete byznysem. Myslím, že nějaké školy tě tak nějak naučí štítit se byznysu a tomu vlastně nerozumím.

A.V. To je zvláštní no.

E.L. Vaše kabelky mají jednotný styl. Přijde mi super, když si člověk může i po dvaceti letech koupit skoro stejnou věc. Protože, když už si na něco zvyknu, tak si to třeba kupuju opakovaně.

A.V. To mně právě taky. Dlouho mi trvá, než se rozhodnu věc koupit.

E.L. Takže nadčasovost vás zajímá hodně?

A.V. Jo, hodně.

E.L. Kabelky jsou vlastně taky taková docela generační věc jako šperky…

A.V. Mohou být, asi ano. Přemýšlím…, vlastně mám taky nějaký kabelky po babičce.

E.L. Takže za sto let budou v sekáči kabelky PBG?

A.V. Pracujeme na tom, aby vydržely dlouho a pořád se to posouvá, takže věřím, že se tam jednou dostaneme a budeme dělat kabelky, které vydrží třeba padesát let nošení (při dobré péči samozřejmě). :)

E.L. Líbí se mi, že střihy vašich kabelek jsou chytře konstrukčně řešeny. Ty jsi původně pracovala s papírem. Využíváš podobné principy, které ti pomáhaly při skládání grafických návrhů? Třeba co nejméně lepení a odpadu. Vidíš teď zpětně v nějaké své grafické práci ze školy skrytý návrh na kabelku?

A.V. Určitě, to byla i původní idea naší značky. Hodně jsme pracovaly s papírem. Já jsem původně dělala třeba knížky. Hrozně mě to bavilo, takže potom jsme tohle chtěly přenést právě i do designu kabelky. Minimálně švů a skládání jako u papíru. Kůže je mu hodně blízko, blíž než třeba textil…

E.L. Když to vidíš rozložený, tak to vypadá jako krabička. Nebo to má v sobě rysy architektury?

A.V. Spíš v tom vidím ty papírové krabičky nebo knížky. Celkově ty sklady papíru, třeba že máš jen jeden kus a ten překládáš tak, aby z toho vznikl nějaký objekt. Takže i minimálně lepení, minimálně šití. Vždycky mě bavily leporela, origami atd. Teď jsem si ještě vzpomněla, že na začátku jsme dělaly různý bloky a zápisníky.

E.L. Něco do kabelky…

A.V. Chtěly jsme to mít takto propojené.

E.L. Takže nejdřív jsi dělala ten obsah kabelky?

A.V. Jo, jo, Jako první jsem dělala ten obsah a pak jsem ho potřebovala do něčeho dát, a tím vznikly ty obrovské tašky.

E.L. Je pravda, že je to furt obalový design, akorát víc propojený s módou. Když tě člověk vidí, tak je jasný, že k módě máš vztah. Možná tě v tom ovlivnila i Vídeň?
A.V. Co se týče módy, tak tenkrát mi to ve Vídni přišlo opravdu hrozně inspirativní. Už jen lidi na ulici. Vždycky jsem vztah k módě měla, ale tam se maximálně projevil.

E.L. Tak to mám taky. To zdokonalování si u vás můžu představit třeba tak, že se v detailech mění podoba jedné kabelky?

A.V. Určitě, spoustu let nám zabere vývoj i jednoho produktu, třeba se to vyvíjí jen v materiálu, který se stále posouvá dál. 

E.L. Já jsem studovala na střední bižuterii, zlatník byl o level výš, co se týče řemesla. Ve studiu máme normálně zlatnice, ale ta průprava pro mě, být ve výrobě každý den, je nenahraditelná. Je to něco jiného, než občas něco udělat, ty produkty musí být dokonalé. Řemeslo se stalo mou fascinací, vždy budu chtít být se svou značkou i výrobce. Jak jsi vlastně získala praxi v řemesle?

A.V. Sama, je zajímavý, že když teď sleduju videa nějakých velkých značek, tak zjišťuju, že jsme se dostali k těm stejným technologiím a podobným postupům. Jen když ti to někdo řekne ve škole, tak je to o něco rychlejší.

E.L. Vidím, že lidi, kteří se vyučili na oboru zlatník, tak to praxi v oboru nenahradí. Je rozdíl vyrobit si jednu kabelku a vyrobit jich deset, aby to bylo funkční i s ohledem na cenu.

A.V. Ano, efektivita, to je to, co se i u nás pořád posouvá. Navrhneš a vyrobíš prototyp, ale pak další měsíc přemýšlíš, jak to budeš vyrábět a vlastně všechno zařizuješ tak, aby pak někdo mohl těch sto kusů vyrobit bez nějakých problémů.

E.L. Ještě se zeptám na váš nový obchod, už tam budujete i kavárnu, o které jste mluvily?

A.V. Ne, ne. Teď vymýšlíme, jak by to mělo vlastně vypadat a kdo by se o to staral. Asi to nebude taková ta kavárna, kde někdo vysedává s počítačem, ale spíš něco, kde si dáš fakt dobrý rychlý kafe a navečer sklenku prosecca. Představujeme si to jako celkově hezkej zážitek pro zákazníka. Hodně často k nám chodí třeba dvě kamarádky nebo máma s dcerou. Není to jenom o tom si tam nakoupit, ale i něco prožít.

E.L. Tak děkuju, Anet.

Kde holky můžete sledovat:
Instagram: @pbgstudio
wwww.pbgstudio.com

Tipy od Anety Vojtové na oblíbené stránky při velkém pracovním nasazení:

moje nejpoužívanější aplikace jsou - google Maps (kvůli provozu, poslední dobou žiju v autě) a Spotify (ten stejný důvod)

Easy park, parkování v Praze

poslouchám podcasty v italštině, využívám čas ze se učím, třeba Ted talks, Nejradši o jídle.

Co se týká aktuálních téma, nejradši poslouchám DVTV.

rozhovor – Eliška Lhotská s Anetou Vojtovou
foto – Eliška Lhotská
edit – Michaela Moravec